K fotografování jsem se dostal v třinácti letech, kdy jsme s kamarádem Martinem doma u jeho táty poprvé okusili kouzlo dělání fotek. Byli jsme od školy s dalšími dětmi u Makarské (v bývalé Jugoslávii). Na fotopapíru z misky s vývojkou pomalu, pozvolna vyplouvaly vlny a na nich se postupně vynořovala plachetnice. Pro třináctiletého kluka to bylo navídané kouzlo. V sedmičce a osmičce jsem oba začali chodit do fotokroužku.

V patnácti letech jsem si z brigády (na Čepirožských vinicích) koupil fotoaparát Sokola 2. Po bakelitovém Pionýru (na ten jsem fotil moře, nás a hory v Jugoslávii) to byl můj první fotoaparát, na který jsem si sám vydělal. Přešel jsem ze svitkového na kinofilm. Sokol byl bytelný ruský poloautomat; bohužel měl pevně zabudovaný objektiv. O trochu později (r. 1992) už jsem potřeboval o něco lepší techniku, tak ze dne an den padlo rozhodnutí "jít" do Zenita 12 XP. Postupně jsem dokoupil širokoúhlý objektiv Flektogon 2,4/35 mm a malý teleobjektiv Pentacon 2,8/135 mm. V té době jsem už měl svůj zvětšovák, takže "terorizování" rodiny - tím, že byla "odstřihlá" na pár hodin od koupelny a ručníky s mýdlem jsem dal do kuchyně - bylo celkem pravidlené. Doby kolem prváku a druháku na gymplu, kdy jsem "mastil" fotky v desítkách kusů u mámy v práci ve sklepě v atomovém krytu, byly dávno ty tam. No a v roce 2000 jsem si řekl, že by to chtělo něco opravdu kvalitního a koupil jsem si fotoaparát Nikon FM2 s Nikkorem 1,8/50 mm, zoom Sigma 70 - 210 a širokoúhlý objektiv Sigma ASPERICAL 1,8/28mm.

Focení je i nadále mým koníčkem. Přátelům, příbuzným, kamarádům i některým dalším lidem se mé fotografie líbí, i když největší potěšení přináší asi mě.

Pokud jste se dostali až sem a chcete mi něco hezkého napsat, tak na emailovou adresu: ruckym@seznam.cz.


Něco k tématům


Klášter Osek
Jedním z nejkrásnějších klášterů severních Čech je Cisterciácký klášter Osek založený kolem roku 1200, nachází se na úpatí Krušných hor v nadmořské výšce 350 m. Jeho nejstarší částí je románská kapitulní síň s unikátním otočným kamenným čtenářským pultem. Z kapitulní síně po schodech vystoupíte do křížové chodby, jejíž půdorysem je čtverec obepínající rajskou zahradu - posvátné místo cisterciáků. Křížová chodba prostorně obepíná srdce kláštera ranně gotickými krouženými klenbami. Z křížové chodby se dá dostat do kostela Nanebevzetí panny Marie jehož venkovní fasáda sice svítí novotou, ale bohaté štukové výzdoby vnitřku kostela čekají na opravu. Velké varhany z roku 1838 také potřebují renovaci, narozdíl od malých, které jsou zrenovované a používají se při bohoslužbách. V kostele vynikají dvě naproti posazené řady chórových lavic, v nichž dříve sedávali mniši. Jedna řada lavic byla nedávno nákladně zrenovována.
V klášteře se nachází také kaple, tajné opatské schodiště a především obytná křídla spojená labirintem chodeb, v přízemí hlavního traktu kuchyň s jídelnou a dalšími místnostmi.


Osecká zahrada
Osecká zahrada je travou zarostlá romantická zahrada. Cisterciáci na Oseckém potoce vytvořili systém kaskád rybníků, ze kterého voda vtékala strouhou do areálu kláštera a to do Mlýnského náhonu. Odtud se voda vede otevřeným kanálem zahradou kláštera kolem ovčína kde bylo dříve zařízení na plavení ovcí. Dále voda teče do kuchyňského rybníčku, kam se sváděl organický odpad z kuchyně kláštera. Odtud voda přepadá do dvou rybníčků - rybích násad. Rybníčky s rybami, které pomáhaly čistit naředěnou odpadní vodou z kláštera, mají ve svém boku usazenou kamenou hlavu, z jejichž úst vytéká voda. Všechny rybníky jsou vyzděny kamenem. Nevyčištěná voda mohla pokračovat do kaskádovité strouhy, kterou obepínají jako tunel hustě rostoucí stromy. Poté opouští areál přes bažantnici a vtéká do klášterního rybnika. Pokud byla voda dostatečně čistá, byla přepouštena do okrasného rybníka na terasách opatské zahrady. Na toto místo se dá dostat z rohu kláštera u kuchyně po průchodu brankou okrasného plotu kolem spousty růží (starý hydrant,kaštany v mlze) a zvláštně střiženými kaštany. Přes okrasný rybník, který dříve napájel nesčetné fontány a tůňky je výhled na Osek, na horizontu je vidět teplický vodojem a v nejnižší části zahrady, u zdi, letní sídlo - Sala Teréna. Z okrasného rybníčku vedla v dřívějších dobách voda přes mlýn (ten je dnes ruinou) do mlýnského rybníka. V mlýnském rybníku se v dnešní době chovají ryby a provádí se výlovy.


Flájský plavební kanál
Nový plavební kanál z Flájí do Clausnitz v Krušných horách byl vybudován v letech 1624 – 1629. Jeho pomocí bylo odplaveno dřevo pralesa rostoucí ještě počátkem 17 – tého století ve flájské kotlině.

Zatímco technické údaje a historie Shwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu na Šumavě jsou dobře popsány, o Novém plavebním kanále se v turistických průvodcích a mapách většinou nic neuvádí. Flájský plavební kanál je mnohem starší než šumavské plavební kanály a svému účelu sloužil víc než 240 let ( z českých plavebních kanálů nejdéle) . V porovnání s plavebními kanály na saském území Krušných hor však Nový plavební kanál z Flájí do Claznitz vznikl poměrně pozdě ( Gőrsdorf – Blumanauer Flősse - 1566; Marienberger Flősse - 1556; Annaberger Flossegraben – 1564/66 a další ).

Plavební kanál využíval vodu Flájského potoka. Kterému se na území Německa říká Flőha. Kanál začínal za obcí Fláje poblíž malé lovecké chaty ( dříve dům dozorce plavebního kanálu ) a vedl přes Český Jiřetín na saské území přes obce Cämmerswalde a Clausnitz naproti niedermühle. Ústil do Freiberské Muldy, která pramení na našem území. Délka plavebního kanálu činila 18,2 km, výstavba trvala pět let a kanál překonával výškový rozdíl 150 metrů. Spád Flájského potoka byl mezi Flájemi a Českým Jiřetínem 1 m na 53 metrech toku a u Muldy 1 m na 65-ti metrech toku.

V části Krušných hor u Českého Jiřetína se dřevo plavilo i po přirozených vodních tocích. Prvním krokem nutným provést před přepravou dřeva byl výběr stromů a jejich pokácení. Kácet les byla v minulosti velmi namáhavá práce. Především proto, že dřevorubci začali používat pilu až v roce 1730. Vždy do prvního září každého roku, převzal plavební mistr od lesníka požadované dřevo. Místo těžby dřeva vybíral lesník, ale jaké dřevo bude pokáceno, určovali na české straně lesníci hraběte Valdštejna nebo hraběte Lobkovice. Dřevo na našem území káceli poddaní českých feudálů. Saský kurfiřt na ně neměl právo.

Pokud bylo pokácené dřevo určeno k plavení, rozřezalo se na kusy dlouhé 1,27 metru, což byla plavební míra. N pasece zůstalo dříví ležet do zimy – narovnané do šráků ( 1 šrák = 7,25 plm ). Vzhledem k uspořádání terénu se dřevo přepravovalo saněmi taženými voly nebo koňmi. Svoz byl ukončen v únoru. Jako složiště sloužila louka u plavebního kanálu (pod současným lesnickým učilištěm ve Flájích ). Tady bylo dřevo opět staženo do šráků a byla provedena kontrola jeho množství. Aby dřevo nikdo nerozkradl, hlídali ho hlídači se psy.

Pokud měl Flájský potok dost vody, mohlo začít plavení dřeva. Větší část roku totiž kanálem voda netekla. Vlastní plavení trvalo 8 až 14 dnů. K zvýšení stavu vody v kanále se od roku 1738 používala voda z Rauschenbachu, dříve i voda z rybníka na jelením potoce nazývaného také Großer Floßteich a dále z rybníka u Teichhausu nedalekoobce Hozhau. K tomuto účelu sloužila také voda z velkého rybníka mezi Dlouhou Loukou a Flájemi, která odtékala Rathsbachem do Flőhy. Velký rybník byl udržován jako plavební rezerva a dodnes se nachází na svém původním místě.

Na Flájském plavebním kanále se plavilo podle plavebního řádu od roku 1629 do října 1872 ( někdy je uváděn rok 1874 ).

Dozorem nad technickou stránkou plavení a stavem kanálu byl pověřen dozorce plavebního kanálu ( Grabensteiger ). V době plavení dozíral i v noci, zejména zda neklesla voda nebo po deštích příliš nestoupla nebo jestli nedošlo k ucpání plavebního kanálu.

Během plavení bydlel dozorce v jednoduchém domku ( Wehrhäusel ) s jednou místností. Domek stával na počátku plavebního kanálu a byl později přebuduván na loveckou chatu.

Plavbu dirigovali plavci vyzbrojeni tyčemi dlouhými 150 cm zakončenými kovovými háky s bodci. Pohybovali se po stezce vedoucí podél kanálu. Mezi plavcy byly i děti, protože šlo o levnou pracovní sílu. Děti nesměly být na nebezpečných místech – například ve strži Clanitzer Rachel. Zde byli zapotřebí silní muži.

Po ukončení plavby došlo na čištění kanálu. Potopená dřeva – tzv. Saufhőlzer byla vatažena a odstraněna. Šlo o 4 až 12% z celkového plaveného množství.


HRAD RÝZMBURK
Hrad Rýzmburk, vystupující na nejvyšším místě skalního ostrohu nad městem Osek, je významný ranně gotický hrad z konce 13 – tého století.

Dokončen byl kolem roku 1270 ve stylu rané gotiky, přicházející do Čech ze Saska. Klenba čtyřhranné věže a přístavba kaple pochází z počátku 14 – tého století a byla postavena za účasti stavební hutě stavějící ambity v oseckém klášteře. Na nižší terase ostrohu se připojovalo k hradu předhradí s hospodářskými budovami. Na nejnižší terase bylo umístěno vnější předhradí, rozšířené zdí na dvě části, s válcovou věží na skalním suku. Padací most překlenul ve skále vylámaný a vyzděný příkop, který je i dnes velmi dobře patrný. Z hradu se nejlépe zachovala nejvýše stojící obytná věž.

Hrad zvyný Riesenburg ( Obří hrad ), střežil vojenskou cestu Vlčím dolem přes Krušné hory do Míšně a také nedaleké stříbrné a cínové doly.

V patnáctém století jej dostal do zástavy markrabě míšeňský, který roku 1426 pustil křižáky k Ústí. K české koruně byl hrad opět připojen až za vlády Jiřího z Poděbrad. V polovině 16 – tého století, po výstavbě tvrze a zámku v Duchcově, byl opuštěn.


STŘEDOVÉKÉ ÚVOZOVÉ CESTY
Hluboké úvozy, tvořící velmi hustou síť středověkých obchodních cest, vedly z vnitrozemí Čech do Saska. Cesty jež sloužily pro povozy, které táhly voli, vedou strmě vzhůru s minimálním počtem zatáček ( povozy nebyly uzpůsobeny k zatáčení – neměli otočnou oj ). Svazek nejbližších cest se většinou sbíhá v jednom místě na vrcholu Krušných hor.

Na mých fotografiích je zachycen jen zlomek cest – ukázka, jak vypadají v sučasnosti. Krásně patrné jsou například nad Janovem, dále jsem zachytil cesty nad Osekem a v okolí Moldavy, kde fungovala i sklářská huť ( tzv. Sklářská cesta – dnešní turisticky značená cesta od zastávky ČD Moldava ).


ZÁMEK JEZEŘÍ A JEHO ARBORETUM
Zámek Jezeří se nachází 7 km severovýchodně od Jirkova na úpatí Krušných hor. Na jeho současném vzhledu včetně jeho okolí, se nejvíce podepsala komunistická éra, která zohyzdila krajinu pod ním. V té době došlo k vykácení větřiny arboreta, kvůli rozpínajícím se dolům byla zbourána obec Albrechtice a došlo i k oslabení masívu Krušných hor. Tím se porušila vratká stabilita skalního ostrohu se zámkem.

Původní gotický hrad Eisenberg ( ledový vrch ), o němž je první zmínka z roku 1365, byl postaven českým rodem Nevlase ze Rvenic. V polovoně 16 – tého století ( 1549 ) byl hrad přestavěn na renesanční zámek. Přestavbu započal Antonio Porta a dokončil Ottavio Broggio roku 1696 ( půdorys dvojitého kříže ). V letech 1696 až 1713 – za barokní přestavby, byla k zámku připojena visutá zahrada, terasa, skleníky a oražerie. Za Lobkoviců, v druhé polovině 18 – tého a v první polovině 19 – tého století, proslul zámek svou hudební kulturou. Navštívil jej Ch. W. Gluck aj. W. Goethe. Otec Christopha Willibalda Glucka byl zámeckým fořtem a zámecké divadlo uvádělo Gluckovy opery a symfonie dřív než je mohli slyšet posluchači ve Vídni.

Za druhé světové války byli v zámku vězněni vysocí důstojníci spojeneckých armád. Jejich životy zachránil esesman, který neuposlechl v květnu 1945 rozkaz upálit je ve vagónu plamenometem.

Zámecký park – ARBORETUM vzácných a cizokrajných stromů, byl založen roku 1838. Nacházely se v něm sochy atlasů z počátku 18 – tého století, kamenem opevněné nádrže a letní altánky. Vše bylo propojené soustavou cest. Nejstarším stromem arboreta byl Albrechtický hraniční dub, starý přes 1000 let s obvodem kmenu 15,6 m. Známá byla také Žeberská lípa, stará přes 900 let s obvodem kmenu 7,7 m. Hraniční dub, veprostřed vykotlaný, byl roku 1992 neznámým vandalem zapálen a přestože byl oheň brzy uhašen, svůj boj o život prohrál.

V současnosti je bohužel zbytek původního parku v neudržovaném stavu. Park je zaplevelen náletovými dřevinami. Cesta jsou většinou zarostlé a zbyly jen dva kamenem zpevněné rybníky, z nichž pouze v jednom je voda. Přístup k Jezeří a arboretu je díky spojené šachtě Lom Československé armády a Obránců míru odříznut po silnici č. 13 od Chomutova a po silnici od Komořan. Zámek je přístupný veřejnosti, průběžně se opravuje a je ve vlastnictví státu.